Přehlídky * Divadelní texty * Pomůcky * Kurzy * Poradna * Pozvánky * Hledám(e) * Fórum

Ohlédnutí za Karlínským jevištěm 2005

Postřehy Táni Liebhaberové
je název blogu divadelní kritičky (sama sebe skromně nazývá pouze referentkou), která zatím publikovala převážně v našem fóru. Své dosavadní příspěvky z něho převzala na svůj blog, ale věrnost našemu Fóru zachová i nadále a bude další divadelní ohlasy publikovat souběžně i na webu ADA. Na svém blogu se hodlá vedle divadelních zpráv vyjadřovat i k další obecně kulturní problematice.

Otevřený dopis Divadlu Kámen (12. 7. 2005)
(k Mlejnkovi)

Názory k přehlídce POPAD 2003
* Je lepší třešeň, nebo brambora? aneb Pár slov k Pražské přehlídce a k přehlídkám vůbec

Přehlídky ve prospěch povodní postižených souborů
* Kaškova Zbraslav 2002
* Karlínské jeviště  2002

Hronovské ozvěny (2001)
* Odysseova cesta aneb Obrana Českolipských
* Hronov ve znamení postmodernizmu?

Ohlédnutí za Karlínským jevištěm 2005

Tato přehlídka vznikla před lety z nadšení členů souboru Divadlo a Život jako skromná záležitost určená souborům neaspirujícím na vavříny v soutěžním klání o účast na národních přehlídkách. Během let se však stala přehlídkou, které se rády účastní pražské i mimopražské soubory, a to vedle začínajících i soubory renomované. V posledních letech, kdy jsem měla možnost přehlídku soustavněji sledovat, jsem na ní vždy nalezla něco, co stálo k zamyšlení.

V roce 2004 mě velmi potěšilo představeni Divadla Kámen „Mlejnek“ (o něm jsem se už loni rozepsala), v zatím posledním ročníku Karlínského jeviště mě zaujalo především představení „Vij“ v provedení Toto-divadla. Přestože představení mělo řadu nedostatků, od technických po dramaturgické, režijní i herecké, zaujalo mě svým pokusem o sdělování obrazem.  Výsledkem bylo navození atmosféry, velmi přibližně bych ji označila jako magicko-postmoderní, kterou se dařilo předat publiku. A zdá se mi, že se to dařilo proto, že základem byla víra celého souboru ve správnost dramaturgické volby, která souzněla s jeho vnímáním světa, nebo přinejmenším divadla. Protože se soubor přihlásil do semináře navazujícího na přehlídku, lze se domnívat, že v něm získal podněty k další práci na hře; budu se těšit na další verzi inscenace. Sama bych se přimluvila za dramaturgickou úpravu textu, který napsala režisérka souboru, a to směrem k opuštění některých, divákovi již nesrozumitelných vazeb k původní Gogolově prozaické předloze (název hry, zprůhlednění důvodu Chomovy prohry, u něhož jsem si kladla otázku, zda by ono několikrát opakované zdůvodnění nemělo mít opačné znaménko).

„Taková podivná kombinace citů“ v podání Rádobydivadla Klapý byla lektorským sborem pojata jako host přehlídky, což bylo myslím správné, neboť jde o inscenaci prošlou úspěšně národní přehlídkou, která je založena na precizní režijní i herecké práci. Zmiňuji se o tomto titulu proto, aby vynikl její protipól – „Pohádkáři“ v podání pražského divadelního souboru bezdomovců Ježek a Čížek. Představení vykazovalo evidentní malou divadelní poučenost autorskou, režijní i hereckou, přesto na mě dosti silně zapůsobilo, když jsem je po chvíli začala vnímat nikoli jako divadelní dílo, nýbrž jako autentickou, syrovou výpověď o krutostech života bezdomovců. Obávám se, že transponování do umělečtější formy, jak souboru radil lektorský sbor, by mohlo ve svém výsledku spíše autencitu výpovědi narušit, než umocnit. Pak už by pro mě asi nešlo o divadlo bezdomovců, nýbrž o divadlo hrající o bezdomovcích, které bych poměřovala stejně náročnými měřítky jako ostatní soubory.   

Karlínské jeviště 2005 bylo tentokrát zcela ve znamení inscenování vlastních textů (vyhýbám se nešťastnému označení „autorské divadlo“, které bylo vymyšleno pro amatérské divadlo za totality; nejde mi to totiž dohromady s divadlem Shakespearovým, Molierovým, W+V a Tylovým, které bylo také nesporně divadlem„autorským“), byla jich tuším alespoň polovina. V této souvislosti bych se ráda zmínila o třech titulech.

Prvním z nich byla inscenace benešovského souboru Svatopluk „Život je jen náhoda“. Představení držel představitel hlavní role, bylo založeno na principu divadla na divadle, šikovně napsaný scénář byl však na mé gusto poněkud nedodělaný, chyběla mu větší dějová proporčnost i propracování hrdinova (či spíše antihrdinova) pádu. Přemýšlela jsem také o tom, zda mám požadovat od inscenace také jasný postoj k osudu hochštaplera, ale nakonec jsem tuto otázku pro sebe nechala nezodpovězenou, respektive bych ji přenesla na diváky. Za představení bych chtěla Benešovským poděkovat, byl to kus poctivé divadelní práce...

Nedostatky představení „Barevnej svět“ v podání Kocábky z Chocerad bych také hledala především ve složce autorské, a to v prokreslení charakterů  a motivace jednání postav. Zejména hlavní dějový zvrat na mě působil násilně, autorem nadirigovaně a celkově až melodramaticky kýčovitě. Herecké výkony byly přesvědčivé, hlavní, nezpívající kulisák by si však měl ohlídat, aby přespříliš často pohledem upřeně nevisel na rtech svého spoluhráče. Myslím si, že přijetí tohoto představení publikem dost závisí na tom, zda přijme kaskády slovních hříček obou kulisáků. Přiznám se, že mně z nich někdy čouhala rádobyvtipnost, ale to je čistě subjektivní dojem, od něhož se nedokážu oddělit, takže představení možná křivdím. I tak je počítám k nejlepším na přehlídce.

„Falkenštejn a Přemyslovna“ – pokus plzeňského souboru Maebh o historické drama z českých dějin. Pokus mi byl sympatický snahou osvětlit jednu záhadu českých dějin (zavraždění Václava III.), ale bobužel na scéně byl text pouze oddeklamován, přestože v něm na druhé straně byly zařazeny šermířské souboje předvedené zkušenými šermíři. Text byl veršovaný, a rýmovaný, a podle mého ucha verš dost často kulhal, ale celková stavba textu a vedení příběhu mi připadla jako poměrně zdařilá, proto si myslím, že bude-li autorka na sobě dále pracovat, může se dopracovat k velmi dobrým výsledkům. Z uvedených „autorských“ textů mi stavebně tento text připadal jako nejdokonalejší, a to včetně započítání „Vije“.

Z představení, která na mě silněji zapůsobila, chci jmenovat „Výrobce bomb“ souboru DS Monde,  který už poněkolikáte zřetelně traktoval své pojetí divadla usilujícího o vlastní poetiku s výraznou imaginativní složkou, byť se přiznávám k tomu, že mě představení oslovilo více formou než obsahem a poselstvím hry.

„Ranní ropucha“ v podání jinonického Refektáře mi byla sympatická snahou o odvedení skutečného divadelního řemesla povýšeného nadto snahou o výpověď o stavu světa a o zaujetí zřetelného postoje k tomu, co se na scéně odehrává. I toto představení neslo pečeť spoluautorství, neboť z vlastní zkušenosti vím, že přinejmenším jazyk Viktora Dyka v této hříčce potřebuje zásadní úpravu. Přestože inscenace nebyla ještě zcela dokončená (šlo prý o „průzkumnou“ předpremiéru, a bylo to vidět), řadím ji k nejlepším na přehlídce, a budu zvědava na „finální“ verzi.

Z ostatních představení mě stoupající úrovní souborů příjemně překvapilo Divadlo Pod Úrovní „Svatební nocí“, v níž jsem ocenila její člověčinu v pojetí, která mi naopak citelně chyběla u téhož představení v podání Toušeňských.

Ostatním souborům se omlouvám, nechci zde všechna představení probírat, nejsem lektorkou, která by to měla za povinnost. Jistě všechna ta představení na přehlídku patřila, každé mě něčím zaujalo, ať v kladném či záporném smyslu slova.

Karlínské jeviště je mi sympatické právě tím, že se na něm potkávají soubory vyspělé i začínající. Dialog jeviště s hledištěm a mezi soubory, který tu proto vzniká, má jiný charakter než na výběrových soutěžních přehlídkách. Obávám se však, že i zde dojde k nějaké selekci, která bude vynucena nemožností neúměrně natahovat hrací dobu přehlídky. Už letos pořadatelé museli odmítnout řadu přihlášených představení, a tak bude charakter přehlídky záležet především na tom, jaký klíč pro výběr představení do programu přehlídky bude stanoven.

Táňa Liebhaberová

(souběžně vychází na www.tanali.blog.cz)

Otevřený dopis Divadlu Kámen (k Mlejnkovi)

Vážení divadelníci,

právě jsem dočetla novou Amatérskou scénu a hodnocení představení Divadla Kámen „Mlejnek“ v rámci referátu o přehlídce mě přimělo k tomu, abych zašátrala v paměti svého počítače a vylovila z ní otevřený dopis, který jsem napsala na sklonku loňského roku po shlédnutí uvedeného představení na Karlínském jevišti 2004.
Onen otevřený dopis jsem tehdy neodeslala, posílám jej až dnes, a to laskavostí tohoto webu ADA.
Nevím, nakolik se představení změnilo, ale má zkušenost s Kamenem mi doposud říká, že pan Macháček si své představení tak snadno zubem času rozrušit nenechá...

Díky za silný zážitek, naposledy jsem něco podobného zažila při dvojaktovce souboru Tyrš Lány (Babinec, Entrtajneři) a před několika lety u českolipského "Odyssea".

T. L.

Milý Kameni,

po skončení Tvého představení „Mlejnek“ se mi vůbec nechtělo Ti zatleskat, neboť jsi mě naštval atakem světla a zvuku; ten byl tak silný, že jsem v průběhu hry ztrácela chuť dál ten prvoplánový příběh sledovat. Zčásti jsem polevila na pozornosti, ale příběh mi neutekl, neboť stereotypní zdvojování replik a akcentů („šéfe, šéfe, šéfe“) a situací mi to nedovolilo.

Ale zatleskala jsem – ze slušnosti – a měla velkou chuť charakterizovat shlédnuté představení peprným odsudkem ve stylu poručíka Mlejnka: „debilně intelektuální experimentálně zhovadilá provokace“.

Ale pak jsem seděla půl hodiny v metru a začala to Tvoje představení v klidu analyzovat.

A odsudek se začal najednou rozplývat, až klady postupně převážily nad zápory. K svému poněkud chabému potlesku teď dodatečně přidávám smeknutí pomyslného klobouku, a to od dámy". Díky za chytré představení Kameni Macháčku! Přibude k tomu málu představení, která mi nadlouho utkví v paměti!

Nebudu se pokoušet o nějakou analýzu hry, teď  po půlnoci, a proto přináším jen tříšť úvah, postřehů a asociací vyprovokovaných Tvým představením.

Zápory (?), z nichž některé by šly (proč?) odstranit:

 * atakování diváka světlem a zvukem, faul na něho – porušení jednoho z nejzákladnějších pravidel divadla, totiž že divadlo nesmí fyzicky diváka atakovat;

 * v souvislosti s výše uvedeným porušením nepsané divadelní dohody jeviště s hledištěm chybějící upozornění (v programu, na plakátech apod.) na to, že přeexponovaná hudba a oslňující reflektor mohou i poškodit divákovo zdraví;

 * značná pravděpodobnost kontraproduktivity onoho formálního akcentování obsahu atakováním diváka (popuzení diváka proti představení, nebo dokonce jeho případný předčasný odchod);

 * méně pečlivá mluva Mlejnkových podřízených a rezervy i u ostatních;

 * použití nevhodného způsobu „zneviditelnění“ přestaveb atakujícím protisvětlem;

 * nevojácké označení „helma“ místo správného „přilba“;

 ale je otázkou, co by odstraněním oněch záporů z toho vzešlo, aneb Jak se mi divadelní kus Mlejnek začal postupně  jevit:

 * jako docela zdařilý formální experiment se stavbou hry v podobě kriminálního příběhu proloženě vedeného ve dvou časových vrstvách, vzájemně časově posunutých, a to se zpožděním vrstvy spáchání zločinu oproti vrstvě jeho vyšetřování;

 * jako parodie na krimiseriály a filmy (americké, a zejména francouzské typu Julie Lescautová a Navarro – písně Edith Piaf a některá jména protagonistů), v nichž policisté berou spravedlnost do svých rukou, a na drsňácké policajty (dvojjedinost asociace ke jménu Jan Pavel: 1. Jean Paul Belmondo – muž na motorce a v kožené bundě, 2. papež Jan Pavel – Mlejnek je svatým a neomylným pro jeho podřízené), a významová mnohoznačnost příjmení Mlejnek (komisař Moulin, opět muž na motorce v kožené bundě, a obecně mlýnek meloucí nás všechny, mašinérie);

 * jako obžaloba nepostižitelnosti zločinnosti (našich) policistů a fungování policie (výmluvná adresa kriminální ústředny; falešná kolegialita, krytí prohřešků nadřízeným a jeho vydíráním  rezignací – „já jdu domů“),

 * jako bezútěšný pohled na poměry u policie (převálcování naivně čestného kriminalistického začátečníka Ferdinanda policejní realitou – jeho semletí policejní mašinérií-mlejnkem výmluvně symbolizovanou postavou a jménem poručíka Mlejnka; zavraždění prokurátora jdoucího tvrdě za dodržováním práva);

 * jako obžaloba devalvace pravdy, cti a spravedlnosti (přísahy Mlejnkovy při vyšetřování, závěrečné znění výsledků vyšetřování po zavraždění prokurátora devalvované dvěma mrtvolami); devalvace jazyka (vulgarita, beztrestnost nadávek na veřejnosti – Mlejnek prokurátorovi);

 * jako rezignace na psychologickou motivaci jednání postav a její nahrazení vyjevením charakteru postav tvrdě demonstrovaným jednáním (nápadné zjihnutí drsňáka Mlejnka při setkání s Luisou) a v jednotlivých situacích opakováním replik a významotvornými pauzami poskytujícími prostor pro divákovy úvahy o příčinách jednání postav;

 * upozornění na bezvýchodnost a zhoubnost zapletení se s feťákem-včelí královnou (Mlejnek-Luisa);

 * pokus o provokativní akcentování závažného společenského obsahu (kriminalita a mafiánství u policie) formálními prostředky, a to drsným atakováním a burcováním diváka hlasitou hudbou pohybující se kolem prahu bolestivosti a oslepujícím reflektorem při přestavbách – to všechno s podtextem: necháte si to líbit stejně (jako v životě) jako ta lživá vyřešení případů korunovaná povýšením viníka, přestože tu vidíte ty dvě mrtvoly?

 * poskytnutí možnosti nalézt mnohé „přidané hodnoty“ hry při divákových úvahách po jejím skončení.

 Ještě jednou Ti, Kameni, děkuji za zážitek ve dvou časových vrstvách – nejdříve odpuzující a pak veskrze kladný!

 Ale na ty Vaše řeči, pane Macháčku, že experimentujete s formou na úkor obsahu, na ty Vám,  s prominutím, už neskočím – alespoň v případě Mlejnka jde o dokonalý soulad formy a obsahu, byť Vaše kamufláž je téměř dokonalá!
Silné, velmi silné, chytré, promyšlené představení (přes jisté herecké nedostatky), představení výjimečné v kontextu divadelní produkce, kterou mám možnost sledovat!!!

 Psáno o půlnoci po představení „Mlejnka“ na Karlínském jevišti 2004.

 Vaše Táňa Liebhaberová

Je lepší třešeň, nebo brambora?
aneb Pár slov k Pražské přehlídce a k přehlídkám vůbec

Vůbec jsem nezáviděla pánům porotcům (dámy mezi nimi nebyly), neboť do soutěže přihlášená představení představovala velmi široké žánrové rozpětí, takže nakonec lektorům nezbylo než příslovečně poměřovat jablka s hruškami. Nebylo to jistě lehké, ale očekávala jsem, že různost žánrů vyjádří při svém hodnocení nějak pregnantněji než jen v doporučení na národní přehlídky. Nestalo se tak, bohužel, a mne napadá, že by soutěžní divadelní přehlídky měly převzít od sportovních soutěží více než jen určování pořadí. Neumím si představit, že by mohly ve sportovních soutěžích spolu soutěžit rychlobruslaři, krasobruslaři a lední hokejisté nebo lyžaři spolu se skokany na lyžích a vodními lyžaři, nebo že by proti sobě bojovali fotbalisté s ragbisty, a to každý podle svých pravidel a způsobů hry.

Asi jsem hloupá ženská, ale poměřovat kabaret Od La Platy k Fergussonu (a to pěkný!) s Pokladem!?, Ubohým Maratem či Sebereflektorem je podle mne zhůvěřilost, a nikdo by neměl lektory k tomu nutit. Je to nesrovnatelné jak z hlediska vynaložené práce, vytváření postav a výpravy hry, tak i z hlediska náročnosti na divákovo spoluúčastenství a náročnosti na sdělení myšlenkového poselství hry.

Pro mne pravými činohrami byla Strašidla Canterwillská, Šedá eminence z Elsinoru, Můj ubohý Marate, Ryba ve čtyřech, Sochařův sen, Blázinec v prvním poschodí, Jak je důležité míti Filipa, Poklad?!, Aktovky pana Čechova a v podstatě i Nebe na zemi. I mezi nimi bylo jistě velmi obtížné rozhodovat. Těžko je asi poměřovat brilantně provedená, ale myšlenkově nenáročná Strašidla canterwillská s hrami jako Poklad či Ubohý Marat, které se snaží o psychologický ponor a o sdělení etického poselství.

Co tím celkově chci říci? – Nic víc, než že se mi zdá územní princip soutěžních přehlídek za přežitý a že už je nejvyšší čas na úvahy o žánrově vymezených přehlídkách, které by přinesly relativně spravedlivější možnosti hodnocení. Úplně spravedlivé to nebude nikdy (vzhledem k  podmínkám souborů), ale to není důvod o to neusilovat. A aby nebylo mýlky: mám ráda jablka, hrušky, třešně, i okurky, mrkev a brambory, ale nechtěla bych být porotcem, kdyby soutěžily o první místo...  

                                                                        Táňa Liebhaberová